NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nevěděl, jestli jeho ročník jsou taky Husákovy děti, ale zato naprosto přesně věděl, že poprvé slyšel SLAYER v roce 1991 z kazety pochybné značky a ve stejně rozporuplné zvukové kvalitě. Bylo to v té době tři roky staré album „South Of Heaven“, které mu na cucky rozstřílelo všechny jeho tehdejší představy o hudbě, a které mu už navždy zapsalo tuhle skupinu hluboko do srdce. Když se tudíž rozneslo, že američtí sekerníci po dlouhých šesti letech znovu zavítají do České republiky, nemohl jinak, a v den výročí událostí, které vlastně způsobily, že před oněmi sedmnácti lety mohl SLAYER vůbec slyšet, stanul před jedním z pražských hokejových stánků. V ruce žmoulal vstupenku a rozhodně nemohl říct, že se netěší jak malé děcko.
Nevěděl, co si má myslet o brzkém rozjezdu koncertního programu, ale měl za to, že mu to spíše nevadí, byť (si sám pro sebe) mohl klidně některé z účinkujících kapel obvinit ze zdržování. Všechno načínali ostravští MALIGNANT TUMOUR, kteří si přijeli pro svých patnáct minut slávy. Šaškující baskytarista, který mu ze všeho nejvíce připomínal Harryho Šoumena ze starého dobrého Studia kamarád, a monotónní death´n´rollová hoblovačka tak trochu v drsném duchu MOTÖRHEAD, však nebylo nic pro něj. Ještěže to trvalo opravdu jen tu čtvrthodinku. To AMON AMARTH, to bylo jinší kafe. Sice je taky moc nemusí, ale v tomhle případě mu nezbývalo než uznat, že v živém provedení mají tihle Švédové daleko více šťávy než na studiovém záznamu. Frontman Johan Hegg, neustále oslovující publikum slovy „Praha“ a „Češsko“, si během hromového hřímání do mikrofonu stylově přihýbal z připraveného rohu, a hromada mrazivých riffů a melodií tím spíš padla na úrodnou diváckou půdu. Když na pódium později nastoupili oslabení MASTODON (kytarista Bill Kelliher byl hospitalizován v průběhu turné v Londýně), zdaleka se jim nedostalo takové přízně jako seveřanům.
Nevěděl proč, ale bylo to tak. Možná, že daleko „složitější“ produkce američanů, sázející po novátorsku na neo-zběsilou matérii a vůbec daleko drsnější vyznění, prostě a jednoduše nebyla tím, po čem dav v očekávání stručného thrashového výplachu toužil ze všeho nejvíce. Jemu však výkon kapely, podpořený faktem, že se snažila jen ve třech, přišel velmi sympatický. A naopak, když znovu o chvíli později dav jako zázrakem ožil při trylkovacím emo-thrashi TRIVIUM, neměl pocit, že by byl svědkem něčeho zásadního. Bylo to milé, ano, ale bylo to chvílemi až moc vlezle milé, a to mu moc nesedělo. Navíc mu za chvilku připadalo, že jedna skladba byla jako druhá, takže dal raději od tohohle setu ruce pryč.
To už ovšem moc dobře věděl, že za moment se konečně dočká. Udeřilo čtvrt na deset a brr, projelo jím to jako blesk. SLAYER, největší ikona všeho thrash metalového, uprostřed Prahy, před zaplněnou Tesla Arénou. Osobně a v perfektní kondici. A než stačil (zatímco zpracovával podivně zmršený zvuk kytar, který ale zkrátka musel nechat stranou) tuhle vpravdě filozofickou myšlenku domyslet, Tom Araya zařval „War Ensemble“ a on raději potlačil veškeré rušivé procesy. Na blikajícím pozadí pódia probíhaly nejrůznější dokreslující obrazy a obrázky, světelný park dodával zběsilé náladě na teoretické krvelačnosti a uprostřed toho se SLAYER, jako dirigenti toho nejzvrácenějšího orchestru na světě, snažili se svými taktovkami. Pohled a poslech k nezaplacení. „Chemical Warfare“, „Jihad“, „Seasons In The Abyss“, „Live Undead“, „Cult“, „Disciple“, „South Of Heaven“, „Criminally Insane“, „Angel Of Death“ nebo „Jesus Saves“, bylo to jako závod na život a na smrt, který ve chvíli, kdy již tak na slovo skoupý Araya přestal s publikum komunikovat úplně, nabral na totálních otáčkách. Zpocená pleš Kerryho Kinga v záplavě červeného světla dokonale kontrastovala s opravdu bohatou vlasovou výbavou Toma Arayi (vůbec mu přišlo zajímavé, že zatímco většina ostatních metalových kytaristů a basistů normálně do rytmu třese a točí mozkovnou, musel muž za mikrofonem SLAYER po každém zatočení hlavou na moment počkat, až se mu kštice zase vrátí zpět, tak hustou ji má) a stejně tak kontrastní byl i samotný závěr koncertu (ano, byla to božská „Raining Blood“), po kterém už nemělo přijít vůbec nic, protože SLAYER prostě NEPŘIDÁVAJÍ. Najednou totiž bylo ticho a všichni šli pomalu domů. Proč? Připadalo mu, že nevěděl ...
AMON AMARTH - Čechy velmi vřele přijatý spolek, libující si v drsných pózách a hrubém nicméně melodickém vyznění severského metalu. A jako posluchač, kterému moc tahle parta neříká, jsem zvažoval jestli je tohle ještě death metal? Hejvík? A nebo snad Kabát táhnoucí svou bárku Valhallou? Nicméně v Praze úspěch.
MASTODON - američtí progresivisté celý set bojovali seč jim síly stačily a to hlavně se svým oslabeným složením (hráli ve třech), tak s nechápavými výrazy zaskočeného pražského publika. Mému srdci jsou MASTODON sice bližší než AMON AMARTH, ale oslabení kádru a podmínky hodné předskokanů, udělaly s jejich setem své. Dobré, ale ne grandiózní vystoupení.
TRIVIUM - moderní variace na thrashmetalovou vlnu konce osmdesátých let. Obrovské nasazení, výtečný zvuk, neustálý pohyb - to všechno nechybělo, včetně retro stylizace frontmana (upnuté kalhoty, sportovní kotníčková obuv s velkým jazykem a těsné tričko bez rukávu). To všechno je samozřejmě sympatické, nicméně TRIVIUM chybí jedna důležitá věc - nápady a opravdu epochální skladby. Monotónní vyřvávání jejich kytarově promakanému materiálu hodně ubírá na přesvědčivosti. Co takhle příště víc zpívat?
SLAYER - Jednoduše vynikající. Potěšily hlavně netradičně zařazené skladby z alba "South Of Heaven" - "Live Undead" a "Ghost Of War", stejně jako mnoho zásadních momentů dávné historie "Seasons In The Abyss", "War Ensemble", "South Of Heaven" a Chemical Warfare". Poslední půlhodina patřila celému albu "Reign In Blood", přehranému v zběsilém tempu od A do Z, takže halu opouštěly zástupy fanoušků s výrazy rozzářenými štěstím. 17.11. 2008 - krvavý tajfun v Praze.
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.